Dopis

Nejdražší

čteš tyto řádky, protože jsem nenašel sil na další vzdor. Unaven a sláb odevzdávám svůj život tomuto listu a smrti, která za mnou už dlouhý čas stojí a otevírá svou náruč… aby mě přivítala tam, kam se tak strašně bojím jít. Neznám tvé jméno, neznám tvou tvář, neznám tvůj hlas… přesto věz, že svůj osud chci svěřit jen a jen tobě, protože právě ty mě držíš celý ten čas při životě. Jen díky tobě dýchám…

Jsi v mém životě od dětství… jezdil jsi na bílém koni, v lesklém zbroji… odháněl ode mě zlé duchy a chránil mě všeho zlého. Trpěl jsi se mnou rány pěstí i slov, když rostl jsem v dospělého muže. A když došel čas k rozdání karet, abych řekl, co jsem zač… jsem tě již více nepotřeboval. Ne v hlavě, ale před sebou…

Svět byl stále více jiný. Jeden pád následoval druhý… nemohl jsem nabýt té dětské bezstarostnosti, toho, co bylo předtím…

Potkal sem tě. Dvakrát. Vždy s jinou tváří, ale byl jsi to ty. Držel jsi mě nad vodou, rozesmíval mě a dělal si ze mě blázny. Působil jsi ohromnou radost, působil jsi neskutečnou bolest. Byl jsi přesně tím, kým jsi měl být, přesně tím, s kým mi snad nikdy nebylo souzeno být.

Ale čas byl chytřejší a hlavně rychlejší. Opustil jsi lidskou tvář a zase se vrátil kamsi do podvědomí. A mě opustila veškerá důstojnost, když teď polonahý ležím ve studených kobkách v mě neznámém místě. Stal jsem se odpadem společnosti, protože jsem se upnul jen na to, co nemohu mít a byl tím, kým jsem být nesměl.

Všechna ta krev, všechna ta bolest, ty slzy… vkládám je do posledního, co mohu udělat. Do modlitby pro tebe… abys netrpěl jako já. Protože… věz, že tě z celého svého srdce miluji. A věřím, že tě potkám. Potřetí… naposled….

Tvůj…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *