Příběh: Půlnoční

Přestávají mě bolet rány pěstí, krev mi žilami proudí stále rychleji a cítím, jak se mi padající sníh doslova vypařuje z tváře, když na ni dopadne. Poslední rána mě udeřila… už neustojím nic a padám k zemi…

Koukám se na nebe. Mraky pomalu plynou a nechávají občas nakouknout měsíc na tu spoušť, která je pod ním. Kéž bych nikam nechodil, kéž bych zůstal doma. Pro takové malichernosti člověk pokazí ten úžasný okamžik v roce a pochroumá vztahy a zničí to dobré, co má.

Sníh pode mnou se zabarvuje do ruda. Jako plášť. Cítím trochu chlad. Chtěl bych se tím pláštěm zakrýt. Zahříval by mě, jako kdysi láska mého života. Není tu. Už nějakou dobu. Není tu a chybí mi. Zničil jsem sebe i ostatní a dnes? Kvůli hlouposti jsem zničil sám sebe.

Naštvaný jsem chodil městem. Ale padal sníh a na mě padal ledový klid. Pak přicházela rána za ránou a teď? Ležím na rudém plášti z chladného sněhu a umírám.

Takových věcí jsem chtěl udělat. Takových nemožných plánů, těch nesmyslů, co jsem chtěl zrealizovat.

Mrzí mě, že jsem se neomluvil za vše špatné, co jsem napáchal.

Koukám se na nebe. Vidím padat hvězdu. Vypadá jako kometa, září a za ní vlaje zlatý plášť. Hodiny odbíjí půlnoc a v kostele začíná půlnoční mše. Přestávám cítit tělo. Dýchám pomalu a je mi fajn. Mám pocit, že se s někým setkám. Po té dlouhé době.

Koukám na nebe a cítím sníh padající na mou tvář.

Svítá. Obloha je modrá a sníh se třpytí od záře vycházejícího slunce. Na cestě leží tělo na rudém plášti. Je chladné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *