Korporátní odcházení

Covid-19 je hodně nepříjemná svině. Dorazí si jen tak do naší vlasti, vyměňuje nám ministry zdravotnictví, ukazuje, jak může vypadat převzetí osobní odpovědnosti nejlepším premiérem na světě a dává nahlédnout do Volného mozkového prostoru (ty jo, abych nedostal flákanec) lidí, kteří nemají respekt k tomu, co se děje… a koneckonců, a to je hned po ohroženém zdraví druhé nejhorší, připravuje lidi o práci. Není se čemu divit… mnoho provozoven je nuceně uzavřeno, a protože podpora státu funguje tak skvěle, jak jsme už za ta léta zvyklí, propouštění je mnohdy jedinou cestou, jak to tak nějak doklepat do doby, než bude zase všechno dobré. Dostat v této době padáka je hodně nepříjemná věc… najít pak nové uplatnění v této nejistě době je mnohdy mimořádně náročným úkonem.

I já měl (společně se třemi kolegy) tu smůlu, že jsem v takové společnosti pracoval a v době pandemie přišel o práci… počkat… vlastně ne.… Přišel jsem o práci v softwarové firmě, která měla příjmy královsky zajištěny s mimořádně dobře naceněným paušálně placeným softwarem, s obrovskou jistotou, že celou dobu pandemických omezení se jí v podstatě nic nestane. A ještě si pan šéf bude moci koupit novou Teslu.

A důvody? Jednoduše jsme my všichni nezapadali do jeho konceptu “svobodné a skvěle fungující firmy”. Já navíc, cituji: “svými náladami a přístupem rozděloval firmu”. Samozřejmě ctím potřeby majitele ve volbě svých zaměstnanců. V tomto případě je ale fér ukázat i tu část chování a jednání majitele a firmy, která vypadá zdaleka jinak, než je oním majitelem veřejně prezentována.

S IRESOFTem na věčné časy… nebo taky dočasně

Uběhlo mnoho měsíců a novému zaměstnavateli (kterého jsem hledal na můj vkus až moc dlouho) dávám maximum ze sebe. Ale zdá se to jako včera, když si nás ředitel a majitel společnosti IRESOFT, Jiří Halousek (dále jen Jirka H. či jen Jirka), povolal, aby nám oznámil, že už s námi nepočítá…

Myslím, že byl zrovna slunečný den. Potkali jsme se s kolegy v kanceláři a já si donesl nové repráčky, abychom si to tam udělali hezký. I po sedmi letech, co jsem v IRESOFTu zaměstnancem, mě to totiž stále bavilo….

Ano, zažil jsem sice různé veselosti, jako když mi třeba Jirka H. prodlužoval potřetí smlouvu na dobu určitou o jeden měsíc (!), když jsem se stěhoval do Prahy. Výsměch, ale přešel jsem to… Nebo když při neprovedené činnosti, které žádal na bázi dobrovolnosti, metal do xichtu výčitky, protože nebylo pochopeno, že to bylo tak říkajíc povinně-dobrovolné, nevzrušoval jsem se.

Celou firmou se také notné roky (a je tomu tak i teď) neslo heslo #nobullshit v IRESOFTu. Heslo prezentující jistou skutečnost, že ve firmě nenajdete žádný korporátní styl jednání a chování… jednoduše bullshit. Heslo, které jednou Jirka zaslechl a kterého jsme se už nezbavili, protože ho mektal, kde to jen bylo možné.

Ale stejně jako tak úplně neproběhla Jirkova dramatická změna díky koučingu a podobným metodám z arogantní a sebestředného píčuse na miláčka davů a skvělého člověka s charakterem (což na celofiremním setkání dokazoval tím, že mu to 10 lidí řeklo… facepalm), tak z firmy se nestala ta svobodná firma, kde není žádný korporátní bullshit.

Tu je dohoda

… ale to už jsme všichni čtyři seděli ve školící místnosti a poslouchali Jirkovy naučené věty o tom, jak chce vytvořit svobodnou firmu… no věty, které si můžete počíst ve většině článků s ním, v každém díle IREBOOKu (kniha firemní kultury), na všech konferencích, kde se mihne, v podcastech… netřeba to tady opakovat.

Už během těchto slov mi cinkal telefon, že mi byly zrušeny všechny firemní přístupy a má nálada postupně klesala.

Monolog o báječné firmě pak zakončil slovy o tom:

  • že nemůže říct ani popel na náš výkon a naši práci,
  • že své rozhodnutí diskutoval s lidmi (dokonce je jmenoval),
    • kteří sice nebyli součástí firmy a viděli nás jen párkrát, přesto však byli sto hodnotit nás,
    • kteří už v IRESOFTu nepracovali (kdy jedna z nich odešla pro nadbytečnost a se kterou jsme všichni čtyři měli větší či menší konflikt),
    • s novopečeným vedoucím našeho týmu, jehož (ne)schopnosti se výrazně prokázaly už v době, kdy byl řadovým zaměstnancem, ale protože disponoval zkušenostmi s análním alpinismem, bylo vše v pořádku,
  • že mu do tohoto konceptu báječné firmy nezapadáme,
  • že s námi už prostě nepočítá.

Neměl jsem slov. Výpověď “dohodou”. A protože, jak pravil, je fér a ví o našich výsledcích, rozloučí se s námi s královskou výplatou pěti měsíčních mezd, což vzhledem k tomu, jaké by měl možnosti k vyhození (s výjimkou paragrafu), kde mu těchto pět platů nařizuje zákon (2 měsíce + 3 platy, pokud odchod hned, tak 5 platů), si zaslouží ocenění za mimořádné koule s námi takto ještě vyjebávat (má chyba, že jsem to netušil a z fleku ho neposlal do prdele).

A tak jak to u korporátu bývá, rychle jsme šli po jednom podepsat dohodu (během které každého z nás za naší nepřítomnosti, stihl Jiří za zády poplivat, tak jak on umí), sbalili si svých pět švestek a rychle opustili prostory firmy.

Půl hodiny. Půl hodiny to trvalo.

Lhář

Z textu výše zřejmě cítíte významnou averzi, ani ne tak vůči IRESOFTu, jako spíše vůči Jiřímu. Nedivte se mi. Pravda, nejsem dokonalý, mám mnoho chyb (jako každý jiný), ale zejména v mém případě se dost dobře jednalo o Jirkovy osobní pohnutky, protože mě koneckonců nesnášel. Vyhodit mě chtěl už mnohokrát… proč? Protože, jak sám říkal, chce mít na firmě jen lidi, se kterými by jel na dovolenou. Ale stáli za mnou mí kolegové, kteří mě měli dle všeho rádi a viděli, že pro firmu dělám dost na to, aby si své osobní averze a pohnutky strčil za klobouk. Těch lidí ale významně ubylo… a dle všeho se podobně svinsky, jako tomu bylo u nás, zachoval k mnohým z nich.

Jirka nám při oznamování výpovědi řekl jedno významné sdělení… že na konferencích prezentuje, jaká naše firma je skvělá, jak je svobodná, že má všechny své “kvality”, které chce, aby měla… a že zjišťuje, že tomu tak ve skutečnosti není. A my jsme jedni z těch, co za to mohou.

Že si dost dobře uvědomuje, že dosáhnout takového stavu je celkem utopie, ale že to riskne…

Jinými slovy nám tím jen řekl, že je lhář a demagog, který staví kulturu své firmy na fikci. A všem pak tvrdí, že jí lze snadno dosáhnout.

Ježíši Kriste, co to je?

Ponaučení

Základním problémem nás vyhozených byla otevřenost, požadavky na kritické přemýšlení a nutnost bránit se bezmyšlenkovému počínání, jen proto, že si to někdo přeje… všechny parametry pracovní smlouvy jsem do puntíku plnil… být ovcí, jenž plní vlhké sny ředitele, jsem tam opravdu neměl. A přitom jsem byl pro jeho tvorbu báječné firemní kultury všemi deseti… jen jsem se nesměl pokládat jeden ze základních dotazů… proč?

IRESOFT bývala skvělá firma, skutečně byla rodinou, než se začaly vynucovat věci, které mnohým nedávaly smysl. Někteří zavřou hubu a krok, protože proč riskovat své místo, někteří se svezou, protože jsou zrovna naladěni stejně… a pak tak hrstka, která je schopna projevit svůj názor nahlas dostane to, co si dle všeho zaslouží… vyhazov.

V lecčem to tam připomíná naši vládu, kde některé týmy vedou nekompetentní (či zaseknutí) lidé, jejichž základním předpokladem je víra a láska ke svému vůdci. A na vrcholku toho všeho stojí takový malý Babiš, který ve svém “Čau lidi” prezentuje výsledky své práce, které jsou občas totálně mimo realitu.

IRESOFT mi toho hodně dal, naučil a v lecčem podpořil. Ale všechno tohle dokázal v minutě zahodit tímto svým přístupem Jirka.

Pokud se Vám někdy stane, ať už pracujete kdekoliv, že budete podobným způsobem dotlačeni k odchodu, nenechte se ojebat… tak jako jsem se nechal já. Přečíst si, jaké má zaměstnavatel možnosti při rozluce není vůbec naškodu.

Čest práci

Zveřejněno v O historii

Související články

Odpovědi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  1. […] v mých textech padla popravdě poprvé až nyní, po zveřejnění příspěvku týkajícího se ukončení pracovního poměru s bývalým zaměstnavatelem. Zde jsem se opravdu moc nezdržoval tradičním kamuflováním zvířátky, po vzoru Orwella a […]

  2. […] Několik týdnů nazpět jsem se rozhodl navštívit své bývalé kolegy do IRESOFTu. Měl jsem chvíli po jízdách v autoškole, tak byl čas na prohození nemnoha slov, možné cucnutí kafe a pak zase zmizet do svého nového pracovního působiště. Návštěva trvala deset minut, byla příjemná a pozitivně naladěná. Měla však zajímavý dojezd, který mě například dovedl k sepsání textu o báječném odcházení. […]