Dobré ráno

Uvelebená sedím na židli na dvoře, v ústech převaluju horkého turka s mlékem, nechávám otisky na počítačové klávesnici, do uších mi lahodným hlasem zpívá Tereza Mašková o tom, že prý osud je nám daný, jako dýka a její rány, že milovat je ztrácet a nejvíc ztrácí milovaný… (https://www.youtube.com/watch?v=ZHYlPITFKsA)

No tak díky, bez Tebe bych to nevěděla, ale zpíváš tak krásně, že Ti to odpouštím. Upřímně? Mohla bych napsat, jak jsem se ráno probudila po prvním zazvonění, během pěti minut oblékla sebe, Rózu a Přemíka a šla běhat. Mohla! Že jsem celou dobu běžela, dětem vlál vítr do vlasů, svítalo krásně sluníčko a celé to bylo dokonalé ráno? Mohla! Ale není té dokonalosti už dost? Spíš té hry na dokonalost? A v čem vlastně tkví dokonalost? Jak se dá změřit?

Zvoní budík, vypínám ho. VYPÍNÁM! VYPÍNÁM! Ty jeden hajzle! Už mlč! Je teprve půl šesté ráno, proboha, nač si nastavuju tak brzo budík??? Mrknu na svého němého sluhu (odkládací věšák na oblečení) a tam nachystán běžecký úbor! Ach jo, zase se budu potit jako prase. Pot ze mě bude stříkat, jako když sumo skočí do bazénu a vyvalí všechnu vodu ven. Vstávám, všechno mě bolí, teď jsem tři dny ani neběhala ani necvičila, proto jsem včera večer cvičila, už to byla moc dlouhá pauza a dnes mě samozřejmě všechno bolí. Dobře ti tak, neměla ses na to vykašlat. Jdu se umýt a obléct se. Udělám si kávu, to normálně před během nedělám a už taky nikdy neudělám, protože káva a cigaretka ranní, podporuje… Však vy víte. Takže jedno zdržení máme na světě. Přemíkovi udělám mlíko, Rozárce taky – utíkám na záchod. Mohla bych to počítat jako ranní běh, ale zas taková dálka to není. Oblékám Rozárku. Oblékám Přemíka – i ty jeden, hned z rána tak plná plínka. Dokud se člověk nenají pěkně se mu zvedá žaludek. Už jste si toho všimli? Plena vyměněna, tak se ho snažím obléct. Od té doby, co se přetáčí, sedí, leze, stojí je horko, těžko ho obléct. Po delším souboji je konečně oblečen. Posadím oba do kočáru a můžeme vyjet. Místo, abychom vyjeli v šest ráno, vyjíždíme v 6:19. No tohle se musí ještě poladit. Samozřejmě musí být foto. Protože jsem se zapotila už u oblékání, ale z tohoto souboje jsem vyšla jako vítěz!

Inu, i když později, vyrážíme. V uších muzika, kolečka se točí, Rozárce vlají vlají vlasy, směje se. Přemyslovi nevlaje nic a nesměje se vůbec. Má vykulená očka a napučenou pusu. Že by si ještě nezvykl na to, že jsem mu včera z kočáru oddělala korbičku a vyměnila za sporťák? A neusmál se po celou dobu. Vezmu to velmi stručně. O tom, jak probíhal první běh jste se mohli dočíst zde: http://www.vdovanazabiti.cz/2020/08/09/nase-upocene-rano/. Vše jsem vychytala, koupila si lepší kalhoty, tričko i boty. Takže žádné peripetie s padáním kalhot, nebo mokrými boty jsem neměla. Za to, ale, kolečko na kočáru se trochu porouchalo. Sic jelo dál, ale tak se kmitalo ze strany na stranu, že jsem měla strach, že upadne. Z běhu se stal velmi pomalý běh, nebo rychlejší chůze – ale občas jsem to zase rozjela. Kolečko to vydrželo! Leč musím poprosit nějakého dobrého muže, aby se mi na to podíval. A opravdu jsem si dobře rozmyslela, zda – li to vzít dnes polem, jelikož je napršeno. Vzala, ale jen kousek.

Kolečko se vrtí, vydává zvuk, jako by mělo vylítnout do výšin. Já se potím. Běh střídám s rychlochůzí. Rozárka se stále směje. Přemík se nesměje. Je krásný úsvit. To chce pauzu a foto 🙂 Na Vendelínkovu častou otázku: ,,Kde je táta?” Odpovídám: ,,Táta je sluníčko, večer je táta hvězdička.” Proč hvězdička a ne měsíc? Slunce je přece hvězda, tak nač to večer měnit. Jen jsme zastavili, už ho slyším, jako tenkrát, když jsem cvičila po porodu Rozárky a on se vždy uvelebil na gauč a přímo na mě civěl: ,, Nechápu, proč si bereš šprndu, víc by ti skákaly ty tvoje kozenky!” Vyřízená a upocená jsem mu vždy odpověděla: ,, Ty seš ale debil!” Smáli jsme se oba dva 🙂 Tak ti dnes udělám fotku s těma dvouma nejmladšíma.

Doběhli jsme. Kolečko neupadlo, Přema se stále nesměje. A v čem tkví ta dokonalost? Že jsem se překonala, vstala jsem, oblékla sebe, děti, šla běhat, občas rychlochodit, dala jsem svou půl hodinku a měřím ji svou spokojeností se kterou píšu tento článek. Ta energie, která z tohoto rána tkví mi udělá hned lepší den.

Tak hurá nasnídat a do práce 🙂

A jaké jste měli ráno vy?