Kde nabrat dech?

Už je to dva měsíce a 14 dní. Pořád ses nevrátil. Zazvoní zvonek, děti letí ke dveřím a volají: ,,Táta! Táta!” Ale Ty tam nikdy nestojíš. Po večerech se Vendelín ptá: ,,Kde je? Kde je táta?” ,,Táta je sluníčko, když je bílý den. A teď je večer a z táty je zase hvězdička.” Vhání mi to slzy do očí, ale Vendelín je s mou odpovědí celkem spokojený.

Už je to dva měsíce a 14 dní neskutečného trápení a bolesti. Tak dlouho jsem se už pořádně nevyspala. Nechce se mi ani spát, protože když se probudím, nejsi vedle mě a zlehka neoddechuješ. Nechci už plakat, tak to bolí. Zaměstnávám se jak můžu. Děti, pivotéka… Je toho moc. A já už nemůžu. Nejsem v tom sama, ale vlastně jsem. Padám přímo na hubu.

Tys byl jediný, kdo mi dodával sílu. Tys mi vždycky dokázal říct: ,,Zvládáš to naprosto dokonale!” Já vím, že teď mi to říká spousta lidí, ale od Tebe to znělo vždycky jinak. Tys mi dodával energii jen tím, že ses na mě usmál, objal mě. Byl jsi něco jako moje nabíječka. A to už nikdo nenahradí. Změnil si mě. K lepšímu. Můj život dostal díky Tobě ten správný směr. A teď už si ho udávám sama.

Nemůžeme vrátit čas? Stále začínám otázky slůvkem “kdyby”! A měla bych s tím okamžitě přestat. Udělali jsme přece všechno, co se dalo… Ale stejně mi tam to slůvko pořád visí!

Nádech! Výdech! Dám si naši oblíbenou kávu a musím se probudit z té věčné sebelítosti!