Když tělo říká: ,,Dost!”

Je jedna hodina po dvanácté. Oběd mám hotový. Čekám, až dětem trochu zchladne a můžu jim ho podávat. Rozárka se před chvíli vykoupala v kaluži, Vendelín umýval autíčko Okenou a Přemeček se rozhodl, že dnes bude od rána projevovat svůj hlasitý nesouhlas se vším, co se děje. Už nemůžu. Ráno jsem nemohla vstát. Ačkoliv jsem moc chtěla, nebo ani ne tak chtěla, jako jsem musela, nešlo to. Pak už jen pátrám po škodách, které nadělaly mé drahé ratolesti, protože jim spánek stačí tak do sedmi. Naštěstí přežily.

Včera jsme byli na oční. Vendelínek (díky svému předčasnému příchodu na svět) má potíže s okem. Rozhodla jsem se jet autobusem. Bylo to fajn, než hledat někde parkovací místo. Jen jsem musela jet raději od dvě hodiny dřív, než kdybych jela sama. Weissátka byla velmi hodná. Po cestě z dětské nemocnice jsme se zastavili u divadla, kde je krásná fontána. A bylo to velmi vtipné. Děťátka veselá a úplně durch. Ještě, že jsem jim vzala náhradní oblečení. Pak Vendelín naznal, že chce spinkat. Mám jen dvojkočár, a Róza s Přemou naznali ve stejný čas, že je teď taky ta pravá chvíle spát. No bylo na čase vytáhnout nosítko a mé drahé milé šestnáctikilové dítě vzít na záda. Venda v něm nebyl dobrého půl druhého roku. A byl tak spokojený, že po hodině usnul. Akorát, když on usnul, Přemík s Rozinkou se vzbudili. Ne!!! Nemohou spát všichni zároveň 😀

Doma jsem, po příchodu mého tatínka, vzala Přemečka k prsu a usnuli jsme oba dva jako zabití. Po probuzení mě tak všechno bolelo a stejně jsem byla pořád unavená. Tělo mi to hlásí už nějakou dobrou chvíli: ,, Zpomal!” Ale on nepřijde Richard, nevezme ráno děti a nenechá mě dál spát. Já vstát prostě musím. A zpomalit? Na to není čas… Jen mám strach, že jednou, nejenom, že tělo nevstane, nebude to chtít už ani hlava.