Musíš!

“To je hrozný osud.”, “Musíš kvůli dětem.”, “Drž se!”, “Jak to můžeš zvládat? Já už bych si hodil/a mašlu.”, “Je mi tě tak líto a hlavně těch dětí, sirotci, chudáčci.”

Tak tohle jsem už slyšela tolikrát. A jelikož stejný osud spojuje, tak to slýchávám od dalších vdov a vdovců velmi často, že se s tímhle musí potýkat. Všichni chápeme, že okolí, jelikož to nezažilo (od nikoho se stejným životním údělem jsem tohle nikdy neslyšela), mají potřebu něco říct a myslí to dobře. Myslí na to, že naši potomci mají už jen jednoho z rodičů – čili mají potřebu zdůraznit, že je teď vše na přeživšího bedrech. Ano, to je přesně to, co vážně chci slyšet, že se nemám o koho opřít. Musíme tu být pro děti. Musíme to zvládat. Musíme být silní. Musíme věci, které jsme dělali ve dvou, teď vzít jen do jednoho páru rukou. Musíme, musíme, musíme!

Chtěla bych uvést na pravou míru, že já nemusím vůbec nic. A už vůbec ne kvůli dětem. Nejenom děti přišly o milující osobu, o tu osobu jsem přišla i já. Možná se vám to teď bude zdát sobecké, ale klidně se do role sobce pasuju. Protože žiju svůj život. Dětem jsem ho dala, ne, abych žila ten jejich, ale abychom sdíleli náš osud společně. Každý jeden z nás má právo volby. Rozhodnout se tak jak cítí, že je to pro jeho existenci tady nejlepší. Teď to bude možná znít drsně, ale jen sděluju fakta. Existují přece dětské domovy. Nebojím se, že by se moji rodiče o svá vnoučata nepostarali. Ale moje rozhodnutí bylo takové, že zbaběle neuteču. Své děti miluji nade vše, ale každé moje rozhodnutí dělám kvůli sobě.

V den, kdy manžel zemřel a ještě “odpočíval” v naší posteli, než pro něj přijede pohřební služba, jsem řekla přátelům a rodině, co mi přijeli pomoct a podpořit mě, že se pojedu projet autem – vyvětrat hlavu. Jakmile jsem sedla za volant, motor se rozdrnčel, a kola se začala točit, bez jakéhokoliv přemýšlení jsem víc a víc tlačila na pedál plynu. V hlavě se mi točily myšlenky: “Proboha, on mě tu nechal! A slíbil mi, že mě tu přece nenechá! Slíbil mi to! Co já si bez něj počnu? Richarde, proč si mi to udělal? Já vím, že už jsem někdy byla protivná, ale to bylo tou starostí o naše děti a tebe zároveň, vždycky jsem se ti omluvila a ty jsi to přece chápal. Prosím vrať se mi. Ať je to jenom sen… Prosím. Moc prosím. Udělám cokoliv. Budu se takhle o tebe starat klidně padesát let, jen mě neopouštěj. Já bez tebe neumím a nechci žít.” Slzy mi tekly tak silným proudem, že jsem pomalu neviděla na cestu. V hlavě se mi najednou vyrojila myšlenka – jediný způsob jak spolu být je, přece, umřít také. On už se nevrátí. Ale mě smrt ještě čeká. Proč to neuspíšit a zkrátit si ten čas tady? Budu zase se svou milovanou láskou. Na poslední chvíli jsem zahlédla odbočku na polní cestu, prudce jsem šlápla na brzdu a odbočila. Ještě krátkou chvíli jsem pokračovala v jízdě, abych byla co nejdál od silnice, pak jsem zastavila, otevřela dveře, vyskočila z naší dodávky a sedla si doprostřed cesty. Z repráků mi po celou dobu hrála pořád dokola jedna a ta samá písnička, kterou už nebudu mít spojenou s ničím jiným, než s datumem 3.4.2020 – https://www.youtube.com/watch?v=jp-CVYGEsjg. Seděla se schoulená na zemi jako vystrašené malé dítě. Celým tělem mi nepřestával projíždět mráz. Třásla jsem se. Do kolen jsem si stále utírala nekončící tok slz. Najednou jsem měla v hlavě prázdno. Nemyslela jsem vůbec na nic. Jenom jsem plakala a plakala a plakala. Hudba podtrhovala ten okamžik, kdy se mi srdce tříštilo na miliony kousků. Tak silná bolest. Byla jsem zlomená. Zlomená manželka, zlomená matka, zlomená dívka, zlomené dítě, zlomený člověk. 

Pak mě najednou obejmul hřejivý chlad. Jako by někdo za mnou stál, klekl si ke mně a pevně mě obejmul. Přesně tak, jak to dělával Ríša, když jsem se hroutila. V hlavě jsem slyšela hlas: “Miluju tě a nikdy neodejdu. Děti tě milují, vrať se k nim. Neznám nikoho silnějšího, než jsi ty. Budu tu napořád. Kdykoliv budeš potřebovat, budu s tebou. Navždy po tvém boku.”

“Marie, ty jsi blázen! Zbláznila ses.”! řekla jsem sama sobě. Ale bylo mi najednou lépe. Z řeky slz byl najednou potůček. Vstala jsem na nohy a ze všech svých sil jsem křičela. Křičela jsem dlouho. Silněji a silněji, až měly hlasivky chvílemi výpadky. Dala jsem do toho křiku úplně všechno, celou svou duši, srdce, tělo – až jsem vysílená klesla k zemi. Popadala jsem dech. Po chvíli se zklidnil a opět měl svůj klidný rytmus. Utřela jsem si slzy, upravila vlasy, nastoupila do auta, pustila si písničku, kterou jsme si s Ríšou vždy navozovali lepší náladu: https://www.youtube.com/watch?v=Ja8UxtUu30k. A jela v klidu domů.

Manžel měl na tomto světě svůj čas, který vypršel. A já můžu být vděčná, že mi sebou obohatil a naplnil kus mého bytí. Já tady mám ještě svoji úlohu, proto se snažím žít každý den tak, jakoby to měl být ten poslední a dělám vše proto, abych byla šťastná. Držím se hesla: “Šťastný rodič = šťastné dítě. 

Rozhodně nic nemusím. A už vůbec kvůli někomu, i když jsou to mé děti. Musím se jen rozhodnout. Dát směr své cestě. A přesně tohle jsem udělala. Tady se mi potvrdilo rčení: “Co Tě nezabije, to Tě posílí.” Mým cílem je životu pěkně nakopat prdel a vrátit mu vše, co mi přichystal! Bolest a stesk nikdy nezmizí, ale člověk se s tím naučí žít. Love forever.