Naše upocené ráno

Budíček v pět hodin. Zbláznila jsem se? Ani ne, ale předešlou noc jsem šla spát až ve čtyři ráno, takže jsem večer odpadla v sedm večer. Nebylo tedy nijak těžké vstávat takhle brzo. Ani budík nebyl třeba. No a co takhle brzo? Přemík se na mě usmíval z postýlky, plný energie, stejně jako já: ,, Tak co Přemo? Jdem si zaběhat?” Synátor se rozesmál. Takový běh se zátěží je dobrá věc. A proč zrovna ranní běh? Dva dny zpátky přijela má velmi dobrá kamarádka Bára a tak mě naštvala, jak je v kondici, že mě velmi motivovala svým ranním běháním. Rychle jsem oblíkla na sebe funkční legíny, které jsem si asi před měsícem koupila v Lidlu, že třeba něco začnu dělat, vypravila jsem Přemu, vytáhla kočár a už už jsem byla připravená jít. V tom vylezla z pokoje Rozárka. No tak nic, zátěž bude dvojitá. Naštěstí vlastním dvojkočár 😀 Modlila jsem se, ať se nevzbudí Venda, protože toho už bych neměla kam naložit.

Sluchátka na uši, zapnout povzbuzující hudbu a rozkmitávám nohy! Asi po pěti vteřinách mi začínají padat moje nové funkční kalhoty! Co teď? Držet kočár nebo kalhoty? Přece se nebudu vracet domů!!! Takže v tuto chvíli můj běh vypadá asi tak: kmitající nohy, držím kočár, pouštím kočár, natahuji rychle kalhoty, chytám kočár, pouštím kočár, natahuji kalhoty a pořád takhle dokola. Běžím vesnicí po chodníku. V této situaci musím vypadat velmi vtipně. Dobíhám na hřiště a běžím na pole. Říkám si: ,, Vezmu to polem, téměř k rybníku, zahnu pak doleva, projedu hájkem vyjedu na ulic a pak už to budu téměř doma.”

No to byl, do háje, nápad! Už tak jsem upocená, že se kalhoty přilepily k mé kůži, aspoň už nepadají. O jeden problém méně. Terén je masakr. Spíš než běh s kočárem to vypadá, jako když tlačím před sebou kamion. Ale pořád makám a nevzdávám se! Už se blíží zatáčka. Už to bude fajn! Jupí!

Jásám předčasně! Začíná neposekaná tráva a v hájku plno větví po cestě. No to si ze mě dělá někdo srandu! Nejen, že už umírám, ale taky mám pěkně promočený boty z ranní rosy. Ale to dám, sic rychlou chůzí a ne během. Ale potím se, jako bych stejně běžela maraton. Hrozná cesta. Kola kočáru jsou od hlíny, trávy a aby toho nebylo málo, teď jsem ještě projela popadanými špendlíky. Nebudu vůbec hovořit o tom, že kočár smrdí jako pálenka 😀 Ale to dám, dám, dám! Už se blíží silnice.

Jo! To je ta úděsná tráva plná ranní rosy!

Jsem tak vyřízená! Ale je to silnice, rozběhnu se. Nohy už, ale, neposlouchají. Tak odstrčím kočár a dobíhám ho! Skvělá motivace na závěr. Ale už se mi to vážně nechce obíhat, svůj časový limit mám splněn. Zkrátím si to a švihnu to prudkým kopcem. Dnes tedy nejen běh, ale i silové cvičení na nohy a ruce. Jo! Jsme nahoře! Tak teď jen z kopce dolů a už jen kousek domů. Táta nás už čeká u dveří a směje se. No asi jo, možná jsem vážně vtipná 😀 Rozárka je vysmátá, Přemeček vytuhl a já spokojená, že jsem doběhla do cíle. Tak teď už jen vydržet! Ale příště si vybírám jinou cestu, jiné kalhoty a jiné boty.

BĚHU ZDAR!

Zveřejněno v Deníček

Odpovědi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *