Naše upocené ráno

Budíček v pět hodin. Zbláznila jsem se? Ani ne, ale předešlou noc jsem šla spát až ve čtyři ráno, takže jsem večer odpadla v sedm večer. Nebylo tedy nijak těžké vstávat takhle brzo. Ani budík nebyl třeba. No a co takhle brzo? Přemík se na mě usmíval z postýlky, plný energie, stejně jako já: ,, Tak co Přemo? Jdem si zaběhat?” Synátor se rozesmál. Takový běh se zátěží je dobrá věc. A proč zrovna ranní běh? Dva dny zpátky přijela má velmi dobrá kamarádka Bára a tak mě naštvala, jak je v kondici, že mě velmi motivovala svým ranním běháním. Rychle jsem oblíkla na sebe funkční legíny, které jsem si asi před měsícem koupila v Lidlu, že třeba něco začnu dělat, vypravila jsem Přemu, vytáhla kočár a už už jsem byla připravená jít. V tom vylezla z pokoje Rozárka. No tak nic, zátěž bude dvojitá. Naštěstí vlastním dvojkočár 😀 Modlila jsem se, ať se nevzbudí Venda, protože toho už bych neměla kam naložit.

Sluchátka na uši, zapnout povzbuzující hudbu a rozkmitávám nohy! Asi po pěti vteřinách mi začínají padat moje nové funkční kalhoty! Co teď? Držet kočár nebo kalhoty? Přece se nebudu vracet domů!!! Takže v tuto chvíli můj běh vypadá asi tak: kmitající nohy, držím kočár, pouštím kočár, natahuji rychle kalhoty, chytám kočár, pouštím kočár, natahuji kalhoty a pořád takhle dokola. Běžím vesnicí po chodníku. V této situaci musím vypadat velmi vtipně. Dobíhám na hřiště a běžím na pole. Říkám si: ,, Vezmu to polem, téměř k rybníku, zahnu pak doleva, projedu hájkem vyjedu na ulic a pak už to budu téměř doma.”

No to byl, do háje, nápad! Už tak jsem upocená, že se kalhoty přilepily k mé kůži, aspoň už nepadají. O jeden problém méně. Terén je masakr. Spíš než běh s kočárem to vypadá, jako když tlačím před sebou kamion. Ale pořád makám a nevzdávám se! Už se blíží zatáčka. Už to bude fajn! Jupí!

Jásám předčasně! Začíná neposekaná tráva a v hájku plno větví po cestě. No to si ze mě dělá někdo srandu! Nejen, že už umírám, ale taky mám pěkně promočený boty z ranní rosy. Ale to dám, sic rychlou chůzí a ne během. Ale potím se, jako bych stejně běžela maraton. Hrozná cesta. Kola kočáru jsou od hlíny, trávy a aby toho nebylo málo, teď jsem ještě projela popadanými špendlíky. Nebudu vůbec hovořit o tom, že kočár smrdí jako pálenka 😀 Ale to dám, dám, dám! Už se blíží silnice.

Jsem tak vyřízená! Ale je to silnice, rozběhnu se. Nohy už, ale, neposlouchají. Tak odstrčím kočár a dobíhám ho! Skvělá motivace na závěr. Ale už se mi to vážně nechce obíhat, svůj časový limit mám splněn. Zkrátím si to a švihnu to prudkým kopcem. Dnes tedy nejen běh, ale i silové cvičení na nohy a ruce. Jo! Jsme nahoře! Tak teď jen z kopce dolů a už jen kousek domů. Táta nás už čeká u dveří a směje se. No asi jo, možná jsem vážně vtipná 😀 Rozárka je vysmátá, Přemeček vytuhl a já spokojená, že jsem doběhla do cíle. Tak teď už jen vydržet! Ale příště si vybírám jinou cestu, jiné kalhoty a jiné boty.

BĚHU ZDAR!