Ne, ženo, neplač.

Děti usnou a já pláču. Téměř každý večer. Na to už jsem si zvykla. Ano, truchlit je zdravé a je to v pořádku. Říkala jsem si, jak to dlouho bude trvat? Ale co, takhle je to snesitelné. Nikdo mě nevidí, nechávám volný průběh svým citům a slzy se valí do očí, krčím nos, obočí se blíží do lítostivého oblouku. Ano, na to jsem zvyklá, takhle to dělám téměř každý večer. Ale je toho dostatek? Myslela jsem si, že ano. A byla jsem na sebe pyšná, jak to zvládám. Na druhou stranu, tak málo plakat pro nejmilovanější osobu? Stačí to vůbec? Milovala jsem ho tak moc, jak jsem si celou dobu myslela, jak jsem to celou dobu cítila? Miluju ho vůbec pořád? Proč tedy tak málo slz? Zaslouží si jich přece o moře víc.

Dnes vím, že jsem ho milovala a miluju natolik, že těch slz bylo málo. Je to pár dní, co se mi to děje. Všechno se nějak ustálilo, pivotéka funguje. S dětma žijeme v relativním poklidu u mých rodičů. A už jsem mohla upustit z toho snažení. A to sebou obnáší jedno – více slz pro mou lásku. Kdykoliv jedu jeho autem, pláču. Pláču za bílého dne. Pláču, když se podívám na Vendelína, který je jeho malý klon. Pláču, když vidím Rozárku, která je tatínkova holčička. Pláču, když se na mě usměje Přemeček, kterého zvládl Ríša, ještě den před smrtí, nakrmit. Pláču, když jsem v pivotéce.

Dolehlo to až teď… je mi smutno.

Kdybys mi přišel aspoň do snů. Mohli bychom si dát rande… Ale Ty nechodíš. V hlavě mám jen ten poslední den a tu nejhorší chvíli, co mě mohla potkat, když jsem Tě našla bez dechu a bez tepu. Nedokážu to vytěsnit a nemůžu si vzpomenout na nic hezkého, co jsme spolu prožili. Vrať se mi, prosím, aspoň do snů. Slíbils mi přece, že mě tu nenecháš.