Otevřete oči! Vnímejte!

Jeden můj kamarád mi řekl: Poznal jsem Tě jako veselou holku a teď je z Tebe ubrečená troska.

Bylo pár měsíců po manželově smrti. Doba, kdy bych měla být už psychicky velmi odolná. Richardův odchod byl nejhorším momentem a největší zkouškou mého psychického zdraví. To jsem zvládla. Takže mě už nemůže nic překvapit, ani vyvést z míry, natož abych uronila slzu.

S každou úspěšně složenou zkouškou je přeci člověk lepší. Ale u mě to bylo naopak. Prvním vysvětlením mi bylo: Nejspíš jsem si neprožila smutek, který je nutný prožít, jinak může kdykoliv nečekaně překvapit. Dávalo to smysl. Brečela jsem a brečela, stýskala si po Ríšovi a smutnila jak to šlo. Splněno. 

Proč to, sakra, trvá dál a je to horší a horší? Když jsem našla příčinu a věděla tedy řešení!

Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Odpověď na otázku vždy najdu s nějakou novou zkušeností, z které jsem se naučila vytřískat vše, co šlo. Tak prostě to nechám být a ono to přijde samo.

A byl to moment první společné večeře s dětmi v novém domově. Pomalinku vybaluju a najednou držím v ruce fotografii svého muže, pokládám ji na poličku. Poodstoupím, abych se podívala s větší dálky, jestli je tohle to pravé místo a neuvěřitelně mě naplnil klid. Můj muž byl velmi klidný člověk a najednou jsem začala vzpomínat, co udělal, když jsem brečela, nebo se rozčilovala, když jsem se hroutila kvůli blbé rozbité skleničce.

Blik! Je spousta lidí, kteří mi chtějí pomoct, ale nikdo netuší jak. A ani netuší, že to neví. A to, že vy se pod závalem jejich pomoci místo uklidnění ještě více dostáváte do stavu – který už vypadá na jasný signál k odvozu do blázince – berou vaši reakci jako útok na svou osobu a cítí se velmi ublížení, protože přece chtěli pomoct, nic víc. Jenže, nevědomky, jejich pomoc ublíží ještě víc.

Richard věděl. Věděl, co potřebuju v každém momentě. Například: Nervím, nestíhám, děti pláčou celý den, nonstop kojím od rána, doma bordel, připálená večeře. Nadávám, pláču, chci utéct pryč. Co dělá mé okolí? Seřve mě, ať se chovám jako dospělá ženská a pořád nefňukám. Má reakce? Můj stav se znásobuje. Co dělal Richard? Přišel ke mně, pevně mě obejmul, políbil mě do vlasů, klidným pomalým hlasem mi šeptal do ucha: Jsi naprosto úžasná ženská, ohromně to všechno zvládáš a ještě u toho vypadáš dobře i s mastnýma vlasama. Ser na jídlo, něco si objednáme, pustíme film, těm uřvancům dáme pro dnešek flašku odstříkanýho mlíka a něco spolu pustíme, jak usnou. A jestli ti smradi neusnou, dáme jim do mlíka rohypnol 😀 Má reakce: Začnu se smát a utírat si slzy a uděláme jak řekl a když už ležíme u filmu, nic neříká, jen mě drží v náručí, dokud neusnu.

Hodně mých přátel si myslí, že v takových chvílích potřebujete zasypat rady, co musíte a nesmíte, aby jste se cítili líp. Jenže, to co pomáhá jim, dost často nepomáhá vám. To jediné, co potřebuju v takovou chvíli je pěvně obejmout a slyšet, že to bude dobrý. Stejně na nic jiného nemám mysl, natož na rady. Bohužel je to jedním uchem tam, druhým ven. Někdy se to nedostane ani k tomu uchu prvnímu. Navíc já vím, co mám dělat. Proto volám, abych si řekla o to, co potřebuju, ale toho se mi prostě nedostane. Když bych chtěla poradit, řeknu si o to. Je to jen o tom, poslouchat. Když řeknu: “Podej mi, prosím, hadr.” Podá mi hadr a nepátrá a takhle jednoduše a jasně říkám i o tohle, ale všichni za tím hledají strašně moc složitostí, které tam nejsou a možná i proto nevyslyší.

To samé je s negativní kritikou. Tímto způsobem se mi snažil kamarád (výše zmiňovaný) v momentě hodně velké psychické lability pomoct. Tím, že mě seřval na první dobu. A i když jsem ho několikrát prosila, ať přestane, nepřestal a bombardoval mě a nakonec mě obvinil z toho, že neumím přijmout kritiku.

Možná by to chtělo trochu osvěty. Není umění přijmout kritiku, to umí téměř každý. Je, ovšem, uměním kritiku správně podat a vycítit tu správnou chvíli, aby její vyřčení nebylo naprosto zbytečné. Pokud si kritik vybere chvíli takovou, v které jsem se nacházela já a potřebovala jsem zrovna jen tu jednu prostou uklidňující větu, nemůže očekávat, že jeho slova padnou na úrodné pole. A nemůže se divit, že svým jednáním ještě více vydeptá. 

Dnes mi došlo, že jsem hledala opakovaně útěchu u lidí, kteří mi ji, ale, nikdy nepřinesli a dost často můj neklid znásobili. Vždycky to mysleli dobře s úmyslem mi pomoci a tohle já moc dobře vím. Ale až teď mi došlo, že to je jen nevědomost a taky absence disciplíny naslouchat. Pokud si, i přes jasně řečené potřeby, jdou svou cestou pomoci, jenom protože tohle neznají – nechápou, je sebevraždou ji u nich opětovně hledat. Není to jejich chyba. Svět prostě psychické zdraví bere velmi lehkovážně. Všiml si ale už někdo, kolikrát je potvrzené, co všechno se může stát, pokud se o něj nebudeme starat? Jak moc je psychika důležitá! Lidi vnímejte, studujte a nevysmívejte se, někomu, kdo není tak silný, jako třeba vy. 

VNÍMEJTE! PROSÍM!