Plná hlava bordelu

Jsou chvíle, kdy nefunguje všechno jak má. Někdo něco udělá, co připomíná vražení kudly do zad, někdo něco řekne, z čeho se láme srdce na milion kousků. A i když vím, jak bych se měla zachovat a co nejspíš udělat, chce se mi utéct.

Uvnitř mě to šíleně řve a já to musím potlačit. Nemůžu se jen tak sbalit a zmizet. Víc a víc si uvědomuju, jak jsem sama. Jak jsem na všechno sama, i když pomoci ze všech stran se mi dostává nespočet. Už dlouho, nebo snad vůbec jsem neměla takovej “bordel v hlavě”. A kdo jiný to má uklidit, než – li já?

Asi až teď si začínám uvědomovat, že ta změna, co se stala před více jak rokem je nevratná. Ačkoliv to je jasné od začátku a vy to víte, teď se teprve začíná ukazovat, jak moc je to pravda a jak je ten člověk po vašem boku nenahraditelný. Hrozně mě to děsí. Doteď jsem si myslela, jak to zvládám, ale asi přišla chvíle, kdy ne. Kdy se mi nechce, kdy chci být úplně sama, v úplném tichu. Aspoň chvíli. Chvíli nemít vše na svých bedrech.

Možná si někdy všimnete, jak to uvnitř mě křičí a volá o pomoc…