Pracující máma

Někdy bych se potřebovala rozkrájet na milion kousků. No, možná, tak pět by jich stačilo. Párkrát se mi podařilo, že jsem musela vzít děti do práce. A nakonec jsem zjistila, že to jde. Je fakt, že toho tolik neudělám, jako bez nich, ale jakmile mám hlídání, přijde mi to v práci jako děsná nuda 😀 Ale být jen doma s dětmi? Ne, to bych vážně nezvládla. I s Ríšou jsme se střídali. Někdy jsem místo něj šla do práce já a on zůstal doma s naší omladinou. To si je radši vezmu s sebou do práce a může začít teprve ten hukot.

Je podstatné mít sebou všechny pomůcky, takže dvojkočár nesmí chybět.

Je důležité dodat, že už s mini Vendelínem jsem chodila do práce, poté s mini Rozárkou a i Přemkovi se to nevyhnulo. I Richard s nimi chodil do práce. Že by to tedy bylo něco nového, to se říct nedá. Co se říct, ale musí, děti tam nikdy nebyly pospolu. A když ano, byli jsme tam s Ríšou oba dva. A i tak to byl masakr. Nicméně, jak to společenství v naší “Pařížské ulici” Weissátka důvěrně znají a chodí z obchodu do obchodu za tou tetou a druhou tetou – nemám je celý den na krku. Nejraději chodí za tetou Míšou do obuvi. Vendelín si zkouší pořád nové boty, s Rózou pojídá sladkosti a klábosí a klábosí. Pak se jim velice líbí ve Venkovském špajzu, kde jsou pro změnu dvě tety – teta Nika a teta Renda. Ty tam mají dobrot. Děti berou a máma chodí platit :D. Aspoň nezapomínám platit to jejich výborný kafe 🙂

To je teta Nika, té ten Špajz patří. Dělá božský kafe a má zdravý dobrůtky, na kterých si ujíždíme 🙂

Vydařené je, když je dědeček nebo babička doma a ratolesti zůstanou s nimi. Takže se mi i stane, že v práci něco udělám 🙂 Ale i tak je to velká sranda, někdy trochu o nervy, dost často jedu na doraz, ale bez toho bych se rozhodně neobešla. Tak se k nám někdy stavte, očíhnout, jak se to (ne)dělá 😀