Prádlo a zase to prádlo

Možná čekáte, že začnu psát o tom, jak mám pořád dokola hordy prádla a nejsem schopna se z toho vymotat. Že je to věčný boj. Ano, sic je to pravda, ale o tom psát nechci. Chtěla bych poukázat na něco úplně jiného. Jak je člověk (ne)dokonalý tvor. Co dokáže mozek. Ale to jistě všichni víte.

Nejen díky fotkám, videím si připomínáme vzpomínky. Nedávno jsem koupila gel na praní. Chtělo to změnu. Chtělo to novou vůni, jinak čisté prádlo. A po věšení prvního prádla (ano, jsem jedna z mála, která nikdy neměla sušičku, myčku ani robotický vysavač), kdy jsem nasávala novou vůni pracího gelu mi mozek začal házet neuvěřitelné vzpomínky. Ani ne tak neuvěřitelné, jako vzpomínky, kdy jsem neplakala, ale rozzářil se mi úsměv na tváři a hřál mě takový nepopsatelný pocit u srdce. Cítila jsem se zase v bezpečí. Cítila jsem, že jsi se mnou a na tuhle mou neoblíbenou aktivitu si připojil ruce. Tak jako vždy.

Jako tehdy, kdy ses necítil dobře, byl jsi doma, měl jsi nasazenou druhý den biologickou léčbu a já jela do práce a čekala jsem na zázrak. Než jsem odjela, poprosila jsem tě, pokud to zvládneš, ať jen vytáhneš prádlo z pračky a hodíš prát další. Měla jsem prádla nad hlavu a tak trochu jsem nestíhala. Ten den jsi mi psal, že je ti dobře. Byla jsem ráda, ale brala jsem to s rezervou.

Dojela jsem domů a vidím, že je všechno prádlo vyprané a pověšené na šňůrách. Koukala jsem s otevřenou pusou. Tys neležel a velmi láskyplně jsi mě přivítal. Řekla jsem, že jsem nečekala, že je ti až tak dobře. Ty ses na mě jen usmíval. Milovala jsem tě zase víc, za tvůj boj. Gel, co jsem nedávno koupila byl gel, ve kterém jsi tehdy pral prádlo.

Ten den jsme oba začali mít naději.