První výročí svatby

Pohrávám si s prstýnkem na své pravé ruce. Dělám to velmi často, ale dnes častěji. Je mi velký, ačkoliv ho mám na prostředníčku. Bez dvou měsíců a jednoho dne ho nosím rok. Do té doby jsi ho nosil Ty.

Dnes je tomu rok, co jsem paní. Dnes je tomu rok, co jsem nechala minulosti jméno Jedličková a stala se Weissovou. Dnes je tomu rok, kdy jsem slibovala v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci…

Dnešní naše první výročí bych měla trávit s Tebou. Ale není tomu tak. Pro okolí jsem zůstala sama, ale já to tak necítím. Fyzicky ano, pro úřady už vdaná nejsem. Ale já to cítím jinak. Nikdy jsi mě vlastně neopustil. Neřekl jsi: ,, Sbohem! “. Poslední, cos mi řekl, bylo: ,, Miluju Tě “. O to víc mi chybí Tvá přítomnost. Tvé objetí (hlavně když jsem se vztekala), Tvé pohlazení, polibky do vlasů… Pořád se snažím vnímat to, že odešlo jen Tvoje tělo a duše zůstala, ale je to hrozně těžké, když si spolu nemůžeme do noci povídat, smát se, hádat se… Vím, že na mě počkáš, že Ty budeš můj průvodce, až přijde můj čas, jen jsem v tomhle strašně rozpolcená. Moc bych chtěla za Tebou, ale taky chci zůstat delší čas tady. Mám tu totiž spoustu práce.

Pořád poslouchám:,, Musíš kvůli dětem, ony jsou Tvoje síla. Oni Tě pohánějí, potřebují Tě…”. Já, ale, nedělám různé kroky a rozhodnutí kvůli dětem. Ano, jsem jejich máma a nadevše je miluju, ale narodila jsem se sama za sebe. Jsem to já sama, kdo žije. Ne kvůli dětem, žiju kvůli sobě. Můj život mi obohatily, udělaly ho lepším, stejně jako Ty, ale rozhodně ho neřídí, nebo mě neženou vpřed. To dělám kvůli sobě. Navíc, proč na ně házet takovou zátěž? Že něco musí kvůli mámě. Tohle jim přece neudělám.

Člověk se rád učí novým věcem, já se musela naučit žít bez Tebe. Jde to, někdy lépe, někdy hůře. Raději bych se o smutek s Tebou podělila, radost násobila. Teď je to jen na mně. A mám plánů hrozně moc. Takže lásko, prostě, musíš počkat. A já vím, že počkáš.

Když si prohlížím fotky z naší svatby, jako by to bylo včera. Nemoc na Tobě byla hrozně znát. Ale taky byla na Tobě znát láska, které si nám hrozně moc dával. A to ses mohl soustředit jen na sebe, mohl jsi být protivný, ale to Ty ne. Tys nás miloval do posledního dechu. Za to Ti budu na věky vděčná.

Má láska k Tobě nezeslábla, možná naopak zesílila. Jen je těžké, že už Tě necítím, tak jako chvíli po Tvé smrti. Vím, že jsi už šel, protože jsi věděl, že budeme v pořádku. Ale chtěla bych Tě vnímat jako předtím. Vím, že mi dáváš znamení přes naše děti, ale co takhle dát pořádné znamení přímo mně?

Jsem přesvědčená, že kdybych věděla, co se stane v našem příběhu, vzala bych si Tě znova a znova a znova. Protože vím, že jsi byl šťastný. A když jsi byl Ty, byla jsem i já.