Samota obklopená lidmi

Když jsi mi poprvé řekl, že na tomto světě Ti nezbývá mnoho času a následně mě požádal o ruku, smála jsem se. Smála jsem se proto, že jsem tomu nechtěla věřit a byla jsem v šoku. Pak jsem šla do kuchyně udělat kafe a teprve tam, o samotě, jsem se rozplakala. Nemohla jsem skoro popadnout dech. Co mi to proboha vůbec říkáš? Tohle je snad ten nejhorší sen, co se může stát. Přišel si za mnou a objal mě. Věděl jsi, že budu plakat. Tys mě znal naprosto dokonale. Objal si mě tak pevně, jak jsi jen dokázal. Věděl jsi, že to potřebuju. Řekla jsem Ti několikrát, pod tíhou slz, že mě tu nesmíš nechat. Slíbils mi to. Přísahals. Nevěřila jsem, že bys měl odejít, ačkoliv jsi vypadal dost špatně, tohle prostě přijmout nešlo.

Starala jsem se o Tebe co to šlo. S dvěma dětma, posledním na cestě to byl pěknej záhul. Ale zvládala jsem to. Tvoje láska mě poháněla. Byl to neskutečný motor. Pořád si mi děkoval, omlouval se, že se musím o Tebe starat, ale mě to vůbec nevadilo. Brala jsem to jako samozřejmost. Vůbec by mě nenapadlo to nedělat. Někdy jsem přemýšlela, po dlouhém náročném dni, kdy jsem si konečně sedla, k Tobě, Ty jsi spal, já Ti prsty česala vlasy, jaké by to bylo, kdyby si vedle mě nebyl. Byla to tak sužující představa, že jsem ji okamžitě musela zaplácat nějakou příjemnou myšlenkou. Musíme to dát. To přece nejde, abys odešel.

Pak jsi dostal biologickou léčbu. Ta Ti tak neskutečně pomohla. Ze dne na den. Byl jsi to zase Ty. Plný síly, energie, odhodlání, chuti k jídlu. Byl jsi to zase můj Ríša. Byla jsem šťastná, že mám zase takovou oporu, mít zase tu náruč kam se uchýlit v těžkých chvílích, nebo jen tak… Jsem šťastná, že jsi zvládl porod našeho posledního Weissátka. Vůbec si nedokážu představit, jak bych to bez Tebe dala. Ale už šlo vidět, že Ti není úplně hej. Že už asi prášky přestávají fungovat. Mohla jsem být ráda, že jsi vůbec zvládnul dojít na naši svatbu.

Šlo to z kopce dolů a dolů… Vůbec jsem nevěděla, jak Ti pomoct. Pořád si polehával, musela jsem Ti pomáhat vstát, utírat Ti pot, pořád měnit oblečení, protože jsi ho měl durch mokré. Bála jsem se, hrozně moc. Ale pořád jsem nepřestávala věřit. Musela Tě na kontrolu odvézt sanita. Říkal jsi, ať nejezdím za Tebou, ale já stejně jela. Vzala jsem Přemečka, Vendu s Rózou nechala u našich a jela. U nemocnice jsem si navázala dvouměsičního Přemečka do šátku a spěchala dovnitř. Tam jsem Tě potkala, jak ležíš už na posteli a že mám jít za doktorem. Pan doktor si mě zavolal do ordinace. Hladil Přemíka po hlavě a díval se tak soucitně. Sakra.

,, Paní Weissová, nevím, jestli se si o té nemoci něco četla”. ,, Ne, raději ne. Ale jedno vím, že je to nejhorší z rakovin.” ,,To je pravda. Víte, když váš manžel za mnou přišel a já bych mu nenasadil biologickou léčbu, do týdne by zemřel. Díky té biologické léčbě se jeho stav hodně zlepšil, bohužel působí jen pár měsíců a ona už přestala. Dostal jako poslední záchranu chemoterapii, ale není ve stavu, aby zvládnul další a tahle nezabrala. Teď dostane něco do kapačky, zlepší se trochu jeho stav, ale už mu není jak pomoci”. Seděla jsem jako přibitá k židli. Hleděla jsem na doktora a jen ze mě vypadlo: ,, Kolik mu zbývá času?” ,, Obávám se, že pár týdnu.” Neuvěřitelně jsem zadržovala slzy, ale stejně to pak propuklo ve velký pláč.

,,Paní Weissová, chci se vás zeptat. Jsou dvě možnosti, ponecháme si manžela tady, nebo druhá možnost, půjde asi za týden domů, po té co ho stabilizujeme a můžeme zařídit hospic do domu. Ovšem, to vám nedoporučuju, při třech malých dětech. Ale rozmyslete si to.” ,,Rozhodně bude doma. Zařiďte tu péči.” ,,Ta starost bude především na vás, oni chodí sice denně, ale jsou tam třeba jen půl hodiny, bude to velmi náročné a říkám vám, že to s ním bude horší a horší.” ,,Prostě to zařiďte, vezmu si ho domů.”

Chodila jsem za Tebou každý den. Opravdu ses trochu zlepšil, ale že by to bylo něco extra, to se říct nedalo. Přesto mi to vlilo novou energii a naději, že to bude zase dobré.

Nastal den D. Přivezla Tě sanita a půlku schodů si zvládl domů, tak moc ses snažil. Všechno jsem Ti nahoře nachystala, z hospicové péče jsme udělali nakonec návštěvy jen dvakrát týdně, protože se nám oběma zdálo, že se lepšíš. Ta naděje tam byla neskutečná. Ale pak to začalo zase upadat. Ani na to nechci myslet, jak moc Tě to změnilo. Byl jsi pořád ten můj hodný Ríša. Zamilovaný. Ale byl jsi… tak pobledlý. chudý, nemohoucí, mozek Ti už nefungoval, tak jako dřív, zapomínal jsi… Starala jsem se o Tebe jak o další mimino. Ale víš co, když jsem naposledy odcházela z Tvého pokoje, kdy jsi ještě žil, řekli jsme si, že se milujem. A já Tě miluju pořád a budu navždycky, Snažili jsme se Tě ještě zachránit, než přijela sanitka, ale, možná, kdyby se nám to povedlo, hrozně by ses trápil a možná bych Ti tím jen ublížila. V prvních chvílích oživování jsem myslela strašně na sebe, vůbec mi nedocházelo, jak bych Ti mohla ublížit, kdyby se to podařilo. Nechtěla jsem, abys mi umřel. Ale Ty jsi prostě už musel jít. A já moc dobře vím, že je to tak pro Tebe lepší.

Jen to už prostě nejsem já. S Tebou jsem byla na sebe tak hrdá, měla jsem se ráda, byla jsem ŠŤASTNÁ. Teď šťastná nejsem a neumím být. Jsem šťastná z našich dětí, jak jen dokáže máma šťastná být. Ale jako žena nejsem. Nemůžu z hlavy vytěsnit ty poslední chvíle už jen s Tvým tělem bez duše. Nedokážu si vzpomenout na naše krásný chvilky. Pořád vidím jen ten konec. A ať se snažím držet Tvůj odkaz co nejlépe naživu, sama chci umřít. Jen vím, že teď nemůžu. Tolik se bez Tebe cítím prázdná a sama, ačkoliv mám kolem sebe tolik lidí. Někteří ubližují, ale spousta z nich mi pomáhá, rozveselují mě, chtějí mě dělat šťastnější. Ale nikdo nenahradí Tebe. Bez Tebe to nejsem já. Jsem sama a prázdná.

Chybíš mi má lásko…