Svatby

Za pár dní to bude sedm měsíců, co jsem se stala paní Weissovou. Byl to velmi zvláštní den, nebrali jsme se v sobotu, jak je obvyklé, ale v neděli. Nebylo to dopoledne, ale odpoledne. Na svatbu jsem se dovezla sama, vezla jsem děti. Můj drahý muž dojel o půl hodiny později. Byla jsem velmi nervózní. Už mu bylo zle. Před svatbou u nás zkoušela kapela, mě česal kadeřník, oblíkali jsme děti a Ríša ležel, už mu nebylo dobře. Ale dojel. Dojel a vzal si mě. Brečela jsem téměř po celou dobu obřadu, byla jsem šťastná, zároveň jsem se bála, jestli to zvládne. Pořád jsem se ho ptala, jestli je mu dobře. Myslím, že to byl jeden z posledních dní, kdy pořádně chodil.

Za pár dní to bude pět měsíců, co jsem stala vdovou. V záplavě všech povinností a různých změn nemá člověk tolik času na přemýšlení, ale přece jenom, ten čas někdy přijde. Navíc když si přivyděláváte hraním na svatbách, nebo máte přátelé, kteří vás na svou svatbu pozvou. V sobotu jsem zrovna na jednu svatbu byla pozvaná.

Byla to svatba mé spolužačky, výborné kamarádky, naší společné kamarádky. Ona byla na svatbě naší, my se měli zúčastnit té její. Ano, zúčastnili jsme se, ale bez Richarda. Měla jsem smíšené pocity. Svatba to byla nádherná, ale cítila jsem se najednou tak opuštěně. Navíc když jsem se podívala kolem sebe… kompletní rodiny. Táta, máma, jedno či dvě děti. Já sama, se třemi dětmi. Ano, ačkoliv mám tři štěstíčka, cítím se tak hrozně sama. Říkala jsem si, proč zrovna já?

Pak přijela dodávka a najednou koukám a on je to Kuba – spolužák! Následně přijel Robin – spolužák a mé smíšené pocity byly najednou pryč. Zase stará garda příjemných lidí. Bylo to tak hrozně fajn. Kluci výborně hráli a pak mě i pozvali, abych si s nimi zazpívala. No, co víc si přát.

Děti se bavily jak jen mohly. Díky skákacím hradům 🙂 A Přemeček? Aby mu to nebylo líto, šel z ruky do ruky. Nakonec to bylo tak vydařené, že jsem odjížděla s velmi dobrým pocitem. I když po cestě domů, která byla dlouhá přes 70 km mě trochu přepadl stesk, ale s příjezdem domů to opadlo. Únava byla velká.

Ačkoliv naše svatba byla malá, byla bez svatební oslavy, byla nádherná a byla naše. Neměnila bych na tom nic, jen Ríšovo zdraví… Slíbili jsme si před oltářem lásku dokud budeme živi. My spolu, jsme si slíbili, že budeme spolu do smrti a i poté… A my jsme a budeme.