Uf…!

Dlouho jsem nic nenapsala. A důvod? Ačkoliv jsem měla mnoho témat k napsání dalšího příspěvku, nebyl čas, energie ani chuť psát. Pro něco jsem se nadchla a to rychle skončilo. Je toho prostě moc. Chce to plán. Věřím, že se toho tolik zvládnout dá. Ale k vytvoření toho plánu to chce další čas, energii a chuť. Věci, které mě před nedávnem opustily a nechtějí se vrátit. Asi jim nestojím za to, aby se mnou trávily čas. Ale já je tak potřebuju… Tak jako potřebuju Ríšu. On byl moje síla, energie a chuť a vlastně i čas. Byli jsme na to dva.

Když Ríša umřel, myslela jsem si, že dlouhou dobu nebudou moje oči suché. Ale nebylo to tak. Připadala jsem si divně. Jak je to možné? Mluvila jsem o tom s přáteli a ti mi řekli, že truchlení bude chodit v návalech. Tak jsem čekala na ty návaly… Musím říct, že od posledního příspěvku jich bylo více než dost. Od posledního příspěvku se toho taky spoustu událo.

Vendelín nastoupil do školky a já se připravovala, jak uroním slzu, až tam nebude chtít být a bude říkat: ,, S mámou zůstat.” A co udělal můj milovaný syn? Kdybych se nepřipomněla, tak se se mnou ten nezbedník ani nerozloučí, takovou rychlostí letěl do školky. Každý mi říká, jak bych měla být ráda. Ale jo, jsem ráda, ale když se tak připravuju na emočně vypjatou situaci a ona nepřijde, tak ty přichystané emoce ve mně zůstávají a potřebují někde ven.

Tak jsem si je chystala na čtvrtek. Díky velmi milé paní učitelce z jeslí z Brna, shodou okolností známou, se podařilo nacpat moje dvě nejmladší štěňata na jeden den v týdnu do jeslí. Říkala jsem si, to Róza nedá. To je malá fňukna a urážlivka. O Přemu strach nemám. To je milovník všech. Tak si tam nakráčíme, a oba dva okamžitě dovnitř k hračkám, mě si už ani nevšimli a i po volání na Rózinku, že už jdu, tak nic. Až po několikátém zavolání udělala papa a dál si jela svoje. Přemeček vyřehtanej jak lečo s nafukovací duhou. No nic, asi mě tu není potřeba. Byla jsem na jednu stranu ráda, že to zvládají, na druhou stranu mi bylo smutno. Ale mohla jsem si výskat. Teď bude v práci konečně klid. Už jsem tam s dětma ztrácela krapet nervy.

S bratrem jsme dali konečně trochu reklamy našemu hraní na všech možných obřadech jako jsou svatby, pohřby, křtiny… Zrovna minulý týden jsme odehráli svatbu sousedky a kamarádky. Jelikož jsme neměli ani trochu času, cvičili jsme po večerech někdy až do rána. https://www.facebook.com/wei.je.muzika/

Za týden, po dlouhé odmlce, budu opět hrát v kapele jako občasná výpomoc, takže mě čeká po dlouhé době celovečerní akce.

Teď jsem, do pivotéky, pořizovala novou ledničku, díky nejlepší kamarádce za parádní cenu. Musely se, tedy, předělávat poličky, aby se tam vlezla. Naštěstí mám skvělé přátelé, takže jsem na to nebyla sama. Nabrala jsem novou brigádnici, takže zaučování… Aaaaaa, jen to píšu, už jsem z toho unavená. Nejdřív se domů dostanu v půl sedmé večer, ale spíš jezdím v osum, někdy i v deset… A do toho pláču a pláču. A stýská se mi a stýská. Přemeček začal říkat “táta” a tak mi to rve srdce. Ještě dnes se pojede doklidit do pivotéky, vše naskládat jak má a bude hotovo. Jedna velká akce za mnou. Brigádnice vypadá nad očekávání šikovně, takže si, snad, budu moct dát volno dřív, než jsem předpokládala. Snad to není jenom sen a je to pravda. Už se taaaak těším.

Upřímně… i to dnešní psaní stojí za prd, nejraději bych to ani nezveřejnila, ale myslím, že lepší to nebude. Tak to přežijte se mnou, ono se to zase zlepší.