Za tátou…

Sedím v posteli, vedle mě Rozárka a Vendík, do počítače mi kope vysmátý Přemík. Máme puštěnou Dobu ledovou a zase nikdo nechce spát. Každý večer máme velice veselo.

Když byl ještě Ríša na světě, hrozně jsme se těšili, až děti půjdou na kutě. Měli jsme je naučené: do postele, mlíko a spát. A pak jsme měli večer pro sebe. Chybí mi to. Chybí mi večery s Ríšou. Ačkoliv mě to někdy štve, že děti nechtějí hned spát, protože po večerech se snažím ještě pracovat. Ale vlastně jsem ráda, že nemusím usínat sama se svými myšlenkami. Je to pro mě snazší.

Dnes byl den jako obvykle. Starost o děti, pivotéku, řešení pozůstalosti. V podvečer jsem sbalila děti a vyrazili jsme se projít. Venda se pořád ptal, kam jdeme, odpověděla jsem mu, že jdeme do toho parku, kam jsme chodili s tátou. A Vendík celou dobu vykládal, že jdeme za tátou. Cestou tam i zpět. Chtělo se mi brečet a křičet. Chtěla jsem křičet na svého syna, ať už přestane. Na to malé stvoření, které nechápe, že dokud nezemřeme, s tátou nebudeme. Ale všechno jsem potlačila. Nic neudělal, jen chtěl být s tátou. A není sám…

Lásko, je to někdy těžké, ale vždycky si říkám, co bys udělal Ty? Snažím se být dobrou mámou, ale nemůžu být Tebou – tátou. Tebe prostě nejde nahradit a ani se o to snažit nebudu. Věřím, že na nás dohlížíš a že mi vkládáš myšlenky do hlavy. A taky moc dobře vím, že kdybys věděl, že to nezvládnu, neodešel bys. Chybíš nám…