ŽIJ!

,,Maru, ty to zvládáš úplně v pohodě. Jsi taková pořád veselá.”

No to já umím, ale co se děje uvnitř, to je horší. Mám hrozný strach, že zapomenu. Když tu není. Když ho nevidím, neobejmu, nepohladím, nepolíbím – každý den. Dívat se na fotky mi nedělá úplně nejlíp. Ale jak jinak si ho připomínat. O videích ani nemluvím…

Dřív jsem se velice ráda utápěla v sebelítosti. Ale nebyl k tomu absolutní důvod. Teď by ten důvod byl: stěžovat si, fňukat a nechat se litovat, ale tomu se snažím vyhnout jak čert kříži. Lidi, je to tak vysilující.

,, Ty by sis tak mohla stěžovat a neděláš to a lidi, co mají malé starosti si stěžují pořád, až je to otravný.”

Možná to, co ti lidi prožívají je pro ně zrovna to nejhorší, co je za život potkalo. Nebyla jsem jiná. Až je potká opravdu něco hrozného, stěžovat si přestanou, protože je to neuvěřitelně posílí. Ne nadarmo se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Tím jsem chtěla hlavně říct, že ať vypadám sebeveseleji – to já tu zůstala a tohle nebyla moje smrt a já musím žít dál a možná teď žiju víc naplno, než kdykoliv předtím. Protože najednou jsem zjistila, jak je život křehký. A asi chci každý den žít tak, jakoby to byl ten poslední. Stýská se mi každý každičký den. Ale taky vím, že se zase potkáme, jen nevím kdy.

Nemarněte svůj čas sebelítostí a stěžováním si. Nikdo nevíme, jak dlouhý čas tu máme.

ŽIJTE! ŽIJTE! ŽIJTE!